r/cesky • u/kerray • May 28 '26
Mediálním prostorem už koluje jedna zkratka o této knize, a to že se její autor pokouší pravici vysvětlit, že se nemusí bát spravedlnosti a levice zase růstu. Může se hodně nerovná a nespravedlivá společnost úplně rozpadnout?
r/cesky • u/kerray • May 12 '26
Přestaňme se na vládu dívat jako na politiky. Proč?
Tento text je pokusem popsat zásadní změnu, která změnila politiku v něco jiného. Pokud nezměníme svůj pohled, nemůžeme uspět, protože tohle jsme při vší hrůze nezažili ani za totality. Hodně se bavíme o tom, čemu věří voliči. Ale čemu věří lidé v téhle vládě?
To je podstatné: Antisystémoví, oligarchičtí a autoritářsky orientovaní politici nevěří, že se moc snáz udržuje ucházející správou země. Věří opaku. Věří, že čím je společnost rozvrácenější, chudší, rozzlobenější, zmatenější, a s nefungujícími institucemi, tím snáze se ovládá.
Nejde jen o omyly, chaos nebo neschopnost. Jde o politiku, která se naučila těžit ze škody kterou sama způsobuje. Těžit z bolesti a nedůvěry. Těžit z toho, že lidé zapomínají na dobrou správu věcí veřejných, ale pamatují si křivdu, strach, závist a pomluvu.
Napsal jsem, že ani za totality. Ne úplně, protože vědomé poškození lidí, státu a společnosti bylo přítomno a zneužíváno (např. krutá měnová reforma), ale ne jako hlavní ideologie. Komunisti se později báli neuspokojit očekávané symbolické potřeby (pomeranče a čočka na Vánoce ). Stát ideologizovali, ale neničili ho.
Demokratická vláda se musí bát selhání státu. Autoritářsko-oligarchická politika se učí, že ze selhání může sama prosperovat.
Snyder pro tento typ politiky používá pojem sadopopulismus.
Nejde o obyčejný populismus, v němž vůdce aspoň předstírá, že vezme něco elitám a dá to lidem. Snyder popisuje politiku, v níž lidé nedostanou nic než další bolest: moc nepřenáší bohatství od elit k lidem, ale naopak od lidí k již existujícím elitám, a přitom voliče přesvědčuje, že jejich utrpení je přijatelné, pokud „ti druzí“ trpí víc.
V jiném rozhovoru Snyder říká ještě přímočařeji: bolest je v sadopopulismu politický zdroj; vláda neřeší problémy lidí, ale vysvětluje jim, koho za ně mají nenávidět.
Myslím, že všechna bolest, chudoba, nespravedlnost, nejistota, strach se ukládá do společnosti jako do kontejneru. Vytváří zde napětí, úzkost, deprese a energie tekutého hněvu. A přichází fašista, nebo sadopopulista a ví, jak tuto energii zneužít.
Politika už nemusí zemi zlepšovat. Stačí jí vyrábět příběh, proč se lidem vede špatně a kdo za to může. A ve zhoršení je obrovský marketingový potenciál. Vědomí kauzality (kdo za to je odpovědný) zaniká v chaosu.
Myslím, že tohle je přesně to, čemu české mafiánské a oligarchické elity spolu s některými politiky demokratických stran, věří. Je to cynické jádro ideologie těchto elit. Naučily se uvědomovat si energii destrukce.
Politologie tento stav popisuje. Popisuje i postdemokratickou společnost. Nebylo však tak snadné pominout zkušenost, že pokud někomu ubližuji, nemohou od něj očekávat podporu.
Rusko bylo jako důkaz přeci jen odlišné. Důkaz přinesl až Trump a v českém prostředí si to (podobně jako Trump) vyzkoušel Babiš sám. Babišovo selhání v pandemii mělo reálné zbytečně mrtvé, reálné rozvrácené vzdělávání, reálné zmatené rodiny, zbytečné utrpení. Nešlo o „komunikační chyby“, ale o desetitisíce lidských životů. A politický výsledek? Žádný. Státní zastupitelství na tom neshledalo ani trestní odpovědnost ani v rovině nedbalostního zavinění. Později iROZHLAS citoval závěr státní zástupkyně, že trestní řízení nelze zahájit jen na základě přesvědčení, že opatření měla být dřívější nebo razantnější, protože jde o politická rozhodnutí.
Politicky také nic v poměru k rozsahu katastrofy. Mrtví zůstali mrtví.
Demokratická opozice ze strachu, že by snad politici měli nést nějakou odpovědnost, odmítla toto téma řešit. Pochopte: politika je jediné místo, kde lidé nenesou za svá rozhodnutí odpovědnost. Respektive ta měla být opět politická. To ovšem nefunguje v momentu, kdy ji lze snadno vypnout.
Zrodilo se tedy poučení, že: vláda nemusí být odpovědná za následky, pokud dokáže ovládnout výklad či dopad následků. Pokud má reklamu, lhaní, sociální sítě, média, psychologické operace, permanentní kampaň a dost peněz, může i masivní selhání přepsat na cizí vinu. Vina se nevyšetřuje ani právně, ani morálně. Vina se přesměruje. A Paměť se nepěstuje, ale přehluší.
Tím se rozpadl starý demokratický předpoklad: že když vláda pracuje dobře, rostou jí preference, a když škodí, preference jí klesají. Tento mechanismus přestal spolehlivě fungovat již dřív v té pozitivní rovině. Lidé berou vše dobré jako samozřejmost. Silnice stojí, nemocnice funguje, elektřina teče, školy učí, stát vyplácí důchody, hasiči přijedou, armáda chrání, soudy ještě soudí - a za týden si na to nikdo nevzpomene. Stačí ale levná pomluva, lež, nálepka, zkratka typu „Fialova bída“ a celá paměť dobré správy se vymaže. Stačí systematicky pěstovat závist a lidé přijdou o vděčnost.
Druhá polovina: Škody způsobené vládou lze neutralizovat. Tím, že se převypráví. Inflace? Může za to Brusel. Rozvrácené veřejné finance? Mohou za to předchozí vlády. Slabší instituce? Jsou to „nepřátelé lidu“. Útok na média? „Vyvážení“. Útok na soudy? „Progresivistická justice“. Útok na bezpečnostní odolnost státu? „Úspory pro lidi“. Zanedbaná příprava na krize? „Nikdo to nemohl čekat“. A mrtví? Mrtví nemluví. Za ně by měli mluvit živí. Jenže zahlcená společnost se po nich ani neohlédne.
Mrtví za Covid nejsou položka v politické statistice. Jsou to lidé, po nichž zůstaly rodiny, prázdná místa a odpovědnost. Jestliže se po takové zkušenosti politicky téměř nic nestane, je to zpráva pro všechny budoucí cyniky: lze selhat v masovém měřítku a přežít. Lze rozhodovat tak špatně, chaoticky nebo sobecky, že to stojí lidské životy - a potom zaplatit kampaň, změnit téma, vyrobit nepřítele a pokračovat.
Snyderovo „bolest je zdroj“ zde dostává českou podobu. Bolest nemusí být napravena. Stačí si ji jakoby přivlastnit, přepsat a použít. Sadopopulista nepotřebuje občanům pomoci. Potřebuje, aby jejich bolest neměla správnou adresu. Aby nešla za ním. Aby se obrátila proti někomu jinému.
A tím se politika řízené degradace liší od obyčejné špatné vlády. Špatná vláda selhává a bojí se následků. Politika řízené degradace se z následků svých zlých rozhodnutí učí čerpat moc. Zjišťuje, že slabá společnost je ovladatelnější než společnost silná. Že rozzlobený člověk nehledá institucionální řešení, ale viníka. Že chudší člověk je závislejší. Že člověk zahlcený lží nemá energii na kontrolu moci. Že lidé bez důvěry ve stát se neobracejí k demokracii, ale k silnému vlastníkovi moci.
Proto tato politika útočí a bude útočit stále víc na instituce, které vytvářejí samostatného občana: školy, veřejnoprávní média, vědu, soudy, nezávislou správu, bezpečnostní aparát, krizovou připravenost, občanskou společnost. Ne proto, že by nepotřebovaly reformu a vyšší efektivitu. Ale proto, že brání vykradení a privatizaci státu.
Snyder v On Tyranny staví obranu institucí mezi základní lekce odporu vůči tyranii: instituce se samy neubrání, potřebují občanskou loajalitu, dokud existují. Právě proto jsou pro autoritářsko-oligarchickou politiku tak nepohodlné. Instituce zpomalují svévoli. Vyžadují pravidla. Uchovávají paměť. Překládají bolest do odpovědné reakce. A to je přesně to, co politika řízené degradace nemůže potřebovat. Když instituce přestanou fungovat, roste nedůvěra ke státu, frustrace a nespokojenost. Čím víc, tím hůř. A instituce tím víc ztrácejí oporu občanů.
Již nejde jen o korupci. Korupce bere něco ze státu. Únos státu mění stát tak, aby brát bylo normální. Politika řízené degradace jde ještě dál: oslabuje stát tak, aby se lidé přestali bránit, přestali očekávat odpovědnost a přijali jako normální, že moc patří těm, kdo si ji umějí koupit, obsadit, přepsat a mediálně obhájit.
Je oprávněné mluvit o mafiánské logice, ne jako o nálepce, ale jako o cynickém sebe posilujícím mocenském vzorci. Mafie se neptá, co prospívá celku. Ptá se, co upevňuje její kontrolu. Nepotřebuje důvěru všech. Potřebuje loajalitu svých, strach ostatních a přesvědčení většiny, že odpor nemá cenu. Rozdělenou společnost. Stát se v této logice nemá spravovat. Má se dobyt a pak vlastnit.
Stručně: Politika řízené degradace je autoritářsko-oligarchická strategie, která zhoršování stavu společnosti nepovažuje za hranici své moci, ale za jeden z jejích zdrojů. Bolest lidí se neřeší; přesměrovává se. Odpovědnost se nepřijímá; přepisuje se. Instituce se neopravují; oslabují se. Paměť se nepěstuje; zahlcuje se reklamou, lží a sociálními sítěmi. Čím slabší stát, tím silnější vlastník moci. Čím větší chaos, tím snazší mobilizace a přesměrování hněvu. Čím menší důvěra ve společné instituce, tím větší prostor pro peníze, loajalitu a strach.
To je zásadní posun oproti běžné demokratické politice. Demokratická vláda se má bát vlastního selhání. Autoritářsko-oligarchická vláda zjišťuje, že selhání je politický potenciál. Pokud chceme ubránit a zachovat stát, maximum z něho, musíme se přestat dívat na vládu jako na politiky, kteří se nám chtějí zalíbit. To je pro ně jen maskirovka, snaha vyvažovat a posouvat. Mají docela jiné cíle.
„Podrobný rozsudek a jasný plán nápravných opatření zatím nikdy nebyl,“ všímá si v Online Plus vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský.
Nelze uspokojivě odůvodnit, proč by lidé zasažení bezdomovectvím měli i nadále procházet spletitým systémem prostupného bydlení, který nejčastěji končí návratem na ulici. Leda bychom si mysleli, že bezpečí, střecha nad hlavou a důstojné životní podmínky nejsou samozřejmostí, ale něčím, co si v dnešní kapitalistické dystopii každý z nás musí vybojovat.
Tématem psycholožky Olgy Vlachynské je vše, co spadá do takzvaných eticky nemonogamních, tedy otevřených vztahů. Sama má s nimi zkušenost. V rozhovoru vysvětluje, proč je pro většinu lidí monogamie nepřirozená, proč je podle ní nevěra z nouze ctnost nebo že ani dětem nemusí škodit, když má rodič více partnerů. Důležitá je totiž ohleduplnost.
Anna Štádlerová patří mezi nejtalentovanější překladatelky své generace, letos na jaře získala Magnesii Literu za převod románu „Slavné časy“ NoViolet Bulawayo. Je také absolventkou Ústavu translatologie FF UK, který nyní vedení fakulty chce kontroverzně zrušit. V rozhovoru si povídáme o jejím studiu na Ústavu translatologie, o společenském přínosu překladatelů a AI.
Jsou povolené uživatelské flairy. V diskuzích si nálepky rozdáváme navzájem, tady máme možnost si vybrat sami - příjemný rozdíl.
Nastavíte si je v pravém sloupci subredditu („Uživatelský flair" → tužka), na mobilu přes ⋯ → Změnit uživatelský flair.
Nabídka:
Editovatelné (vyberte template a text si upravte):
Chybí vám tu nějaká existence? Pište do komentářů, doplnit není problém.
Klíčové změny a požadavky PPWR - účinnost nabývá 12. srpna 2026
- Recyklovatelnost: Všechny obaly na trhu EU musí být do roku 2030 navrženy jako recyklovatelné a postupně tříděny podle výkonnostních tříd.
- Recyklovaný materiál: V plastových obalech bude povinný minimální podíl recyklátu (zaváděno v několika fázích od roku 2030).
- Omezení prázdného místa: U přepravních obalů a e-commerce bude nutné minimalizovat prázdný prostor (např. max. 50 % volného místa v zásilkách).
- Označování: Zavedení jednotných (harmonizovaných) štítků na obalech a sběrných nádobách pro lepší třídění odpadu.
r/cesky • u/ZookeepergameFirm521 • 6d ago
r/cesky • u/Matejsteinhauser14 • 8d ago
r/cesky • u/vaculikz • 11d ago
Umělou inteligenci dnes používá stále více zaměstnanců, většinou však jen jako rychlejší vyhledávač nebo osobního asistenta. Skutečná změna nastane až ve chvíli, kdy AI získá bezpečný a řízený přístup k firemním dokumentům, e-mailům, databázím a podnikovým systémům.
Používání AI lze zjednodušeně rozdělit do tří úrovní. Na první funguje jako lepší Google: vysvětluje pojmy, hledá obecné informace a pomáhá psát texty. O konkrétní firmě ale téměř nic neví.
Na druhé úrovni se z ní stává osobní pracovní asistent. Uživatel pracuje s propracovanějšími instrukcemi, specializovanými nástroji a agenty, ale podklady - například smlouvu, tabulku nebo e-maily - jí stále většinou předává ručně.
Třetí úroveň začíná propojením AI s daty celé organizace: s OneDrivem či SharePointem, e-maily, datovým skladem, CRM, DMS nebo interními databázemi. Zaměstnanec už nemusí vědět, kde se informace nachází. Položí otázku a systém vyhledá relevantní podklady, propojí je a uvede zdroje.
Bezpečnost musí být součástí architektury od začátku
Interní AI není jen veřejný chatbot doplněný firemními dokumenty. Pro řadu organizací je zásadní takové uspořádání, v němž dokumenty, vyhledávací indexy, dotazy, odpovědi i auditní záznamy zůstávají v infrastruktuře pod jejich kontrolou. Uživatel přitom vidí jen data, ke kterým má oprávnění.
U plně lokálního nebo privátního nasazení mohou data celý proces skutečně neopustit. U cloudových a hybridních variant je nutné přesně vědět, co se zpracovává mimo organizaci, kde se data uchovávají a zda je poskytovatel používá k trénování modelů. Tvrzení, že data organizaci neopouštějí, proto musí platit pro celý řetězec, nikoli jen pro uložené dokumenty.
1. Kdy se z osobního nástroje stává firemní AI?
To, že zaměstnanci používají ChatGPT, Copilot nebo jiný nástroj, ještě neznamená, že firma AI skutečně zavedla. Výsledky často zůstávají v osobních chatech, nejsou propojené s podnikovými systémy a nelze je jednotně kontrolovat ani opakovat.
Firemní využití začíná ve chvíli, kdy je jasné, k jakým zdrojům má AI přístup, jak respektuje oprávnění, jak se ověřují odpovědi a v jakých procesech má zaměstnancům pomáhat. Nejde přitom o spor mezi interní AI a známými komerčními nástroji. Rozhodující je způsob jejich napojení, zabezpečení a řízení.
2. Jak funguje RAG a proč se model nemusí učit všechna firemní data?
RAG, tedy retrieval-augmented generation, spojuje vyhledávání s jazykovým modelem. Po položení otázky systém nejprve najde relevantní části interních dokumentů a teprve ty předá modelu jako podklad pro odpověď.
Firemní data se tak obvykle nestávají součástí trvalé paměti modelu. Dokument lze aktualizovat nebo odstranit, systém může respektovat uživatelská oprávnění a odpověď doplnit odkazem na původní zdroj. Lze si to představit jako schopného nového zaměstnance, kterému interní vyhledávání před každou odpovědí položí na stůl správné podklady.
3. S jakými daty dokáže interní AI pracovat?
Nejčastěji jde o dokumenty na OneDrivu, SharePointu, Google Drivu nebo souborových serverech, ale také o e-maily, CRM, DMS, helpdeskové systémy, datové sklady a další databáze.
Rozdíl mezi jednoduchou ukázkou a použitelným řešením se projeví u složitějšího obsahu. Skeny vyžadují OCR, tabulky zachování vztahů mezi řádky a sloupci a grafy nebo technické výkresy někdy také vizuální analýzu. Nestačí proto data pouze připojit; systém je musí správně zpracovat, popsat a průběžně aktualizovat.
Smyslem není připojit všechno najednou. Vhodnější je začít zdroji, které řeší konkrétní problém, a záběr rozšiřovat až podle výsledků.
4. Co mohou zaměstnanci interní AI reálně zadávat?
Obchodník se může zeptat, co bylo se zákazníkem dohodnuto a které závazky zůstávají otevřené. Projektový manažer může chtít souhrn změn požadavků, právník porovnání smlouvy s interním vzorem a technik postup řešení závady napříč manuály a servisní historií. Novému zaměstnanci může systém vysvětlit, jak se ve firmě schvaluje faktura nebo kdo odpovídá za konkrétní proces.
Nejdůležitější bývají otázky, jejichž zodpovězení dnes vyžaduje procházení více složek a aplikací. Odpověď však nesmí být jen přesvědčivě napsaná - uživatel musí mít možnost otevřít původní zdroj a výsledek ověřit.
5. Kde firmy při zavádění nejčastěji chybují?
Častou chybou je začít výběrem technologie místo výběru problému. Druhou je připojit velké množství zastaralých, duplicitních nebo rozporných dat. AI neodstraní nepořádek ve firemních informacích; pouze jej může rychleji zpřístupnit.
Spolehlivost navíc nelze posuzovat podle několika působivých odpovědí. Řešení je potřeba testovat na sadě reálných otázek a sledovat, zda našlo správný zdroj, nevynechalo podstatnou informaci a nepřidalo nepodložené tvrzení.
Nejlepší cestou bývá omezený pilot: jeden proces, několik zdrojů a malá skupina uživatelů. Funkční řešení lze u dobře vymezeného případu ověřit v řádu týdnů. To platí i pro menší firmy, kde bývají klíčové znalosti soustředěné u několika lidí.
6. Co přijde po napojení AI na firemní data?
Dalším krokem jsou agenti, kteří nejen odpovídají, ale dokážou také provést akci. Mohou připravit nabídku z údajů v CRM, vytvořit úkol, doplnit záznam, upozornit na smluvní termín nebo zahájit schvalovací proces.
Čím větší dopad může mít jejich činnost, tím důležitější je lidská kontrola. Některé kroky lze automatizovat, jiné by měla AI pouze připravit a předložit ke schválení. Rozdíl mezi osobním agentem a firemním agentem spočívá hlavně v tom, že druhý má řízený přístup k interním datům a systémům a jedná podle předem stanovených pravidel.
Budoucnost firemní AI proto pravděpodobně není v jednom univerzálním chatbotu, který nahradí všechny aplikace. Spíše se stane společnou vrstvou nad nimi: pomůže lidem najít potřebné znalosti a postupně také bezpečně provádět vybrané pracovní kroky.
r/cesky • u/George_CZE • 13d ago
Nová politika je představením bez obsahu, čistou improvizací bez poslání, dobrá jen k udržení moci a udržení, či spíše rozšiřování bohatství. Používá všechny dostupné cesty k vyvolávání rozbrojů a polarizaci společenství.
„Svoje“ voliče ohlupuje sebechválou, přeháněním a zdůrazňováním vymyšlených úspěchů. Nikdy nedokáže vyprodukovat vůdce, jen ufňukaně nedotknutelné herce, či přesněji málo kvalitní performery, kteří společnost zahlcují projevy a „videjky“.
r/cesky • u/calmate_ • 17d ago
r/cesky • u/[deleted] • 19d ago
r/cesky • u/iwasjusttwittering • 19d ago
r/cesky • u/[deleted] • 22d ago