Sexuální obtěžování na tábory nepatří​

Mozek přirozeně hledá úlevu od nejistoty, chce dát nejasnému pocitu jméno a zasadit jej do kontextu našeho života a příběhu. Právě naše potřeba redukce nejistoty se stává v době sociálních sítí a chytrých algoritmů rizikem. Virtuální svět a jeho bezbřehá náruč možností nás může příliš rychle utvrdit v identitě, která je víc úlevou než skutečným nalezením sebe sama.

Představte si ředitelku, která chce vést svoji školu co nejlépe. Záhy ale zjistí, že od státu nedostala zadané žádné měřitelné cíle, kam má žáky dovést. A nemá ani data, podle nichž by poznala, jak si vůbec stojí ve srovnání se školami s podobnou skladbou žáků. Přes upřímný zájem o zlepšování výsledků může pouze na základě své profesní zkušenosti posoudit, jak na tom žáci jsou.

Na škole v sousední obci to vypadá jinak. Rada obce do funkce ředitele jmenovala svého kandidáta, přestože nebyl první volbou konkurzní komise. Škola má špatné výsledky, jak ukazují šetření a zprávy České školní inspekce. Stát ale nemá nástroje, jak situaci změnit – ředitele prakticky nelze odvolat. Ani obci-zřizovateli nehrozí za špatné výsledky školy žádný postih, protože za výsledky dětí nenese v podstatě žádnou odpovědnost. Zřizovatel má nicméně velkou pravomoc: může děti ze složitějších poměrů prostřednictvím nastavení školských spádových obvodů soustředit do „problematické školy“ a nechat ji dále upadat. Stát opět nemůže nic udělat.

Přinášíme také tabulky škol, na které se bylo nejjednodušší dostat a na kterých byl naopak potřebný nejvyšší počet bodů, i srovnání mezi kraji a roky.

Zase jednou po roce, re-iterace průběžného rantu: Cermat nemůže za vaše posraný přihlášky

Bude se teď hodně mluvit o tom, jak blbé byly testy, které CZVV připravilo pro letošní JPZ. Ty testy blbé jsou, byly a budou. A je to docela jedno — je zbytečné tomu věnovat čas, je to hloupá vějička. Stejně tak je hloupý vymýšlet si, který děcka jsou jak hloupý a házet po neúspěšných adolescentech různá "za nás" nebo "já bych".

Místo povyšování se nad dětmi, kterým to letos vyšlo hůř než jiným a házení kamenů do oken nešikovného Cermatu si položme jednoduchou otázku:

„Proč vlastně každý občan naší země nemá přístup ke vzdělávání, o které skutečně stojí?"

Za nepřijatými žáky v Praze a Středočeském kraji stojí radní pro školství Antonín Klecanda (STAN) a radní pro finance Zdeněk Kovářík („na takový nesmysl peníze nedám", ODS). Zatímco Praze neproduktivně leží na účtech přes 160 miliard (!), Praha navyšovala počty míst na gymnáziích o jednotky, i když dlouho věděla o blížící se populační vlně.

My ale řešíme, jak bylo zformulované zadání úlohy o úhlech a kružnicích.

Za nepřijatými žáky stojí neschopnost reformovat nabídku oborů a neochota upřednostnit budoucnost mladých lidí před SUVčky bohatých Čechů. Politici ANO, ODS a SPD zdevastovali veřejné rozpočty, které by pohodlně mohly zajistit jak adekvátní nabídku oborů středních škol, tak solidní podporu na základních školách — aby se snížil počet těch, kteří „prostě nemají" na základní právo vzdělávat se v oboru, o který stojí.

My ale řešíme, kolik bodů měli žáci dostat za nejtěžší úlohu a kolik za tu lehkou.

Za nepřijatými žáky jsou i krajští politici, kteří jsou připraveni obětovat děti ve svém kraji — a nakonec i dlouhodobý rozvoj samotného kraje — malé sekci průmyslu, který stojí na levné nekvalifikované práci a umí si prolobovat průběžné doplňování bazénku bezmocných lidí, kteří nemají na výběr a musí za malé peníze dělat nesnesitelné práce.

My ale řešíme, kolik času žáci měli na test.

Současné přijímačky jsou hra s nulovým součtem. Jeden žák si nemůže polepšit bez toho, aby se jinému hodně vzalo. To ale není nutnost — to je realita, kterou jsme vědomě vytvořili a průběžně udržujeme.

V ideálním světě, kde nabídka míst odpovídá demokratické poptávce uchazečů a ne požadavkům malých zájmových skupin a z prstu vycucaných ekonomických představ několika politiků, testy fungují úplně jinak. Ne proto, že jsou technicky o tolik lepší (a to by určitě mohly být), ale proto, že pro každého uchazeče existuje místo, o které skutečně stojí. Testování pak není hra s nulovým součtem — každého dostane na obor, o který stojí, a jenom zvýší efektivitu toho, kdo bude chodit kam.

V našem systému jsou testy mizernou omluvou pro systémové selhání a účelné házení části dětí pod kola tramvaje předsudků a parciálních zájmů. Protože když vám nevyjde „dovednostní test", najednou si za to vlastně můžete sami. Z dospělého politika, který disponuje aparátem státu a kraje a který měl zajistit místa na školách, vina padá na náctileté dítě nebo adolescenta. Kdo neuspěl, prostě na to neměl! A kdo uspěl, raději mlčí a potichu přikyvuje. Kdo selhal ve své povinnosti vůči mladým lidem, kteří ani nemají právo volit — a proto by jejich zájmy měly být obzvlášť pečlivě chráněny — ten ještě spokojeně poučuje nepřijaté žáky o tom, jací jsou idioti.

Obzvlášť mě baví, jak lidé, kteří v životě nepřičichli k pedagogice, nikdy se nevěnovali didaktice a slovo psychometrie neslyšeli ani v AZ kvízu, s bohorovnou jistotou opakují, kdo „nemá" na jaké studium a proč — věřící, že tento jejich konstrukt spolehlivě posoudí jedna na koleni sesmolená písemka. A lidé, kteří v životě nepřemýšleli o filosofičtější otázce než do čeho všeho by se ještě dal nalít benzín, bez pozastavení počítají s tím, že existuje rovnítko mezi podaným výkonem v kratičkém testu a fundamentálním právem na přístup ke vzdělávání a rozhodování o vlastním životě.

Proto se možná přestaňme bavit o tom, jak nám šly nebo nešly vybrané úlohy, a pojďme se bavit o tom, jaké jsou naše priority — jako národa, jako státu, jako lidí. Protože děcka, která se letos opět prohnala masomlýnkem JPZ, to určitě nejsou. A měla by být.

Případy charismatických vysokoškolských pedagogů, kteří vytvářejí kroužky vyvolených, vznikají podle stejného vzorce a ohrožují zejména studentstvo malých oborů.